Život ve vodě.

Co asi žije v "Náhonu" za vesnicí?

V části obce Mokré V Lípách, kde v mokřinách žijí nejen hadi a plazi, můžeme  také vidět v protékajícím "Náhonu" velké množství druhů ryb.

Některé z nich vám představíme trochu blíže:

Štika obecná (Esox lucius)
Po celém území našeho státu je štika obecná všeobecně známou rybou. Široká, zubatá tlama a štíhlé svalnaté tělo prozrazují, že je to obratný a silný dravec, který se v dospělosti živí i velkými rybami a jinou větší kořistí. Nepohrdne ani žábou a velké štiky snadno pohltí i vodního hraboše, káčata divokých i domácích kachen, malé lysky a potápky, ba i páchnoucího vodního rejska nebo mladou ondatru.
Štika může dosáhnout značných rozměrů. Hmotnost našich štik průměrně bývá 2 až 5 kg, velmi vzácně se u nás vyskytují i štiky patnáctikilogramové.
Tato velká dravá ryba žije v čistých a klidných vodách.
Má velmi chutné a pevné bílé maso, které je ale poněkud suché a také obsahuje mnoho jemných kůstek.

Kapr obecný (Cyprinus carpio)
Kapra obecného můžeme vidět v i čistých a klidných vodách, ale spíše je rybou chovnou. Už před staletími zdomácněl v našich rybnících a dal podklad pro vývin českého rybníkářství, známého po celé Evropě.
Kapr je však u nás vlastně napolovic cizincem, nedobrovolným hostem z Východu, alespoň v západní části republiky. Po ledové geologické době žil divoký kapr jen v černomořské oblasti a řeka Dunaj byla přirozenou cestou, jíž se dostával do střední Evropy. Divoká forma kapra žije dosud jen černomořské oblasti, např. v povodí Dunaje. Vyznačuje se nízkým protáhlým tělem, jež je pokryto velikými zlatitými šupinami.

Chov kapra znali pravděpodobně i Řekové a Římané ve starověku.ve středověku to byly hlavně kláštery, které zakládaly rybníky pro chov kapra, poněvadž byl vhodnou potravou v postním období. Už rok 1399 nacházíme v letopisech zápisy o zakládání kapřích rybníků v Německu. Rozmach našeho českého rybníkářství pochází ze začátku 14. století. Zušlechťováním kapra se z původní protáhlé formy podařilo vypěstovat jeho zdomácnělé formy, které se vyznačují vysokým a širokým tělem.

Úhoř říční (Anguilla anguilla)
Úhoř říční se odlišuje svým hadovitým tělem od všech našich ryb. Vědci až do 20. století neuměli zodpovědět otázku rybářů, jak se úhoř rozmnožuje. Touto zdánlivě prostou otázkou se zabývali učenci nejrůznějších dob a učenců, od Aristotela až po Mondiniho z konce 18. století.
V současné době se úhoř vyskytuje ve vodách celé Evropy. Obývá u nás všechny typy vod s výjimkou horských potoků a bystřin. Jeho výskyt v našich vodách  je i v současné době, kdy všechny řeky ústící do moře jsou přehrazeny nepřekonatelnými stupni.
Tento druh vede noční a skrytý způsob života. Ve dne se zdržuje v úkrytech a teprve večer a v noci aktivně hledá potravu. V zimním období upadá do klidového stavu. Možnost kožního dýchání mu umožňuje zdržovat se přežít v bahně a ve vodách s nízkým obsahem kyslíku. Je značně žravý a živí se potravou živočišného původu. Velikost kořisti závisí na velikosti úhoře. Její hlavní podíl tvoří ryby a dále různí bezobratlí, jako měkkýši, larvy vodního hmyzu apod.
Za syrova je úhoří krev jedovatá, ale slouží k přípravě různých sér. Maso má hodně tuku a je chutné. Hlavně se udí, marinuje nebo konzervuje v oleji. Úhoř patří v našich zemích bezesporu k nejpopulárnějšímu druhu ryby, je ceněn jako objekt sportovního rybolovu,ale i jako nesmírně zajímavý objekt obecně biologicky.

Cejn velký (Abramis brama)
Je největším zástupcem skupiny cejnů je cenná ryba přehradních jezer, průtočných rybníků a hlubších, nepříliš prudkých řek. Jeho stříbřité tělo s velkými šupinami je jako u všech pravých cejnů vysoké a z boků značně zploštělé. Je to krásná ryba žijící ve společenstvech, které si cení jak rybářští hospodáři, tak i sportovní rybáři.
Cejn velký bývá u nás obyčejně nejvýše 30 cm dlouhý a dosahuje hmotnosti 1 kg. Podle spolehlivého pozorování lze soudit, že jejich růst je poměrně pomalý a že teprve pátým rokem dosahují pozoruhodnější hmotnosti. Záleží ovšem na podmínkách prostředí, v němž žijí. Při silném přemnožení se jejich růst zpomaluje.

Lín obecný (Tinca tinca)
Tato ryby u nás žije po celém území republiky v pomalu tekoucích bahnitých ramenech řek a v nehlubokých stojatých tůních. Je to málo pohyblivá ryba z příbuzenstva kapra.
Lín má velice drobné šupinky a mělce vykrojenou ocasní ploutev. U ústních koutků mu vyrůstají kratičké, skoro neznatelné vousky. Hřbetní ploutev je krátká, poměrně vysoká, šedivá, ostatní ploutve jsou načervenalé. Barva těla je více či méně nazelenalá, vzácně oranžově zlatá.
Lín žije při dně vod a živočišnou potravu si vyhledává v bahně a pod kořeny rostlin. Snáší bahnitou vodu, chudou na kyslík, takže jím lze zarybnit i takové vody, kde by kapři nevydrželi. Přitom je jeho maso velmi chutné.
Zcela mladí líni bývají ozdobou školního akvária. Jsou pěkně zeleně zbarveni a pro svou malou náročnost na obsah kyslíku ve vodě prospívají v nádrži velmi dobře.

Plotice obecná (Rutilus rutilus)
Plotice obecná je nejběžnější z našich ryb, která žije v řekách, větších potocích a v průtočných rybnících celé republiky.
V dospělosti ji snadno poznáme podle poměrně dosti vysokého těla, červených duhovek a pěkně načervenalých ploutví, hlavně břišní a řitní.
Plotice obecná bývá 15 až 30 cm dlouhá a dosahuje hmotnosti až 1 kg. Je hojně lovena sportovními rybáři, i když její maso není obzvlášť jakostní a má mnoho drobných kostí.
Plotice má význam pro výživu dravých ryb, zvláště štik, takže je i výbornou návnadou. Plotice se živí ponejvíce živočišnou potravou všeho druhu, méně potravou rostlinnou.

Perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophthalmus)
Naši rybáři znají rybu červenopeřici, v dospělosti je skutečně krásně červenoploutvá se zlatově lesklým okem a mosazně lesklými boky. Neodborník však často zaměňuje perlína s ploticí, zvláště v mladších stádiích, kdy si jsou oba druhy velmi podobné.
Snad nejbezpečnějším poznávacím znakem perlína je ostrá kýlovitá hrana mezi břišními ploutvemi a řití (proto má perlín název ostrobřichý, neboť plotice má v těchto místech bříško spíše zaoblené).
Perlín žije v klidné vodě, v proudících řekách ho najdeme jen zřídka. Je to obyvatel bahnitých, vegetací zarostlých slepých ramen, tůní a dolních pomalých toků řek. Dobře snáší stojatou vodu. Živí se rostlinnou potravou, měkčími částmi stonků vodních rostlin a řasami, které sbírá z rostlin. V mládí požírá plankton.
Perlin dosahuje stejných rozměrů i hmotnosti jako plotice.

Jelec tloušť (Leuciscus cephalus)
Hojnou bělicí našich proudících vod i některých průtočných rybníků je tloušť, který v systému ryb patří do rodu jelců. Je to svalnatá, štíhlá ryba s poměrně velikou a širokou hlavou. Má tmavě ovroubené velké šupiny (vzniká z nich dojem tmavého síťování) a slabě červené břišní a řitní ploutve.
Tloušť žije jak v pstruhovém pásmu, kde je nevítaný, tak i v dolních tocích řek. Je to jedna z mála kaprovitých ryb, která je jako bystrý a mrštný dravec nebezpečná ostatním rybám. Ve své žravosti zaútočí na všechno, co se kolem ní pohybuje, ať je to rybka, žába nebo i myš. Vyhledává ovšem i jikry a mladý plůdek jiných ryb. Mladší jedinci loví hmyz létající nad hladinou, červy spadlé do vody, měkkýše, korýše, ba pozřou i různé plody nebo semena spadlá do vody.
Tloušť obyčejně měří 25 až 50 cm, ale jsou známí i jedinci dlouzí 75 cm. Jejich hmotnost zpravidla nepřesahuje 1 kg, byli však uloveni i tloušti těžší než 1 kg.

jelec tloušť	jelec proudník

Hrouzek obecný (Gobio gobio)
Všeobecně známou rybkou našich tekoucích vod je hrouzek obecný, dříve byl označován názvem řízek. Tato nevelká rybka žije v hejnech při dně řek a potoků. Často se shromažďuje u vtoků menších potůčků, protože tam proudící voda přináší hodně potravy.
Hrouzci bývají až 12 cm dlouzí, byli však chyceni jedinci dlouzí 20 cm. Většinou jsou to však drobné rybky, které nepřesahují délky 10 cm. Hospodářský význam hrouzek nemá, i když jeho maso je chutné, rybáři užívají jako návnadu pro dravé ryby.

Mřenka mramorovaná (Nemachilus barbatulus)
Při dně čistých tekoucích vod žije málo pohyblivá, protáhlá, jakoby mramorovaná rybka s vousky kolem úst - mřenka mramorovaná. Patří mezi rybky, které se nedovedou pohybovat trvale mezi hladinou a dnem jako většiny jiných ryb, nýbrž jen zdánlivě bezmocně poskakují po dně. Mají totiž zakrnělý plynový měchýř.
Mřenka bývá 7 až 15 cm dlouhá, ale budí dojem rybky daleko menší, protože její tělo je hadovité, nízké. Bývá ukryta na dně vody pod většími kameny nebo pod převislým břehem a loví drobnou kořist ze dna citlivými ústy. Teprve když ji vyplašíme, poskočí a snaží se ukrýt za nejbližším kamenem.
Maso těchto drobných rybek je velmi chutné. O pěstování mřenek existují zápisy již ze 16. století. Dříve se věřilo, že tzv. grundle, podávané ve výletních hospůdkách kolem Vltavy koncem minulého století a na začátku tohoto století, byly mřenky.