Život v mokřinách.

1. Úvod aneb "Fuj had"

Představa člověka o živočišné třídě plazů je obecně spojována s odporem, který je nejsilnější vůči hadům. Je známo, že obliba zvířat souvisí s tím, do jaké míry se podobají člověku, respektivě dítěti. Plazi jsou z tohoto hlediska živočichy podivnými, od vžitého schématu se výrazně liší. K tomuto odporu přispívá i možné nebezpečí, jež hrozí od jedovatých hadů. Pravděpodobně z těchto důvodů bývá had v některých kulturách ztotožněn se zlem.

Dnes je ovšem zřejmé, že tento odpor k plazům není ve skutečnosti všeobecně rozšířen. První Evropané, kteří pronikli na africký kontinent, byli překvapeni kultem hadů, jaký tam vládl. Kult hadů není však jen africkou zvláštností. V Indii například byla kobra považována za posvátnou, také Indiáni v Americe si vytvořili rozsáhlou hadí mytologii. Ale i v Evropě existoval kult hadů, například v Řecku, Skandinávii, ale i v Rusku, kde vyřezávaní hadi zdobili lidské příbytku a symbolizovali zdraví a blahobyt.

V Evropě však existoval i kult živých hadů. V německy mluvících oblastech lidé uctívali užovky, které s nimi často žily v domech. Věřili, že užovky chrání hospodáře před nepřáteli a že objeví-li se ve vesnické chalupě had, znamená to štěstí. Významnou roli hrál had také u starých Slovanů. Staroslovanské rodové společenství mělo své ochránce, pocházejícího do předků, který na sebe bral často podobu hada.

2. Hadi a jed

Řekne-li se "plaz" devíti lidem z deseti se vybaví had a to většinou jedovatý. Každoročně jsou na světě jedovatými hady uštknuty statisíce lidí. Nejvíce smrtelných případů připadá na Indii, kdežto například v Austrálii, kde žije nejvíce druhů jedovatých hadů, je zaznamenáno v průměru pouze 5 smrtelných případů ročně.

V České republice žije pouze jediný druh jedovatého hada - zmije obecná. Nebezpečnost zmije je značně přeháněna, hadi totiž, platí to pro evropské druhy, člověka sami nikdy nenapadnou. Had kousne  nebo vyrazí proti rušiteli pouze v případě, že se cítí sám ohrožen. Nikdy však člověka nepronásleduje. Právě naše zmije je velmi pomalá, a pokud se stočí do obranné pozice, může seknout nanejvýš na vzdálenost 20 - 30 cm. Člověk stojící již pouhý metr od zmije, je tedy naprosto v bezpečí. Přesto jsou zmije u nás stále vybíjeny. Většina lidí se dodnes domnívá, že zabití zmije je zásluha či hrdinství. Doplácejí na to i vzácnější a zcela neškodné druhy hadů a slepýš.

3. Když už nás plaz pokouše

Pokud se jedná o nejedovatý druh, ošetříme zranění běžným způsobem (desinfekce, případně zalepení). Naše ještěrky sice dovedou kousnout citelně, ale zpravidla ani neprokousnou kůži. Podobné je to u užovek, ranky po jejich zubech jsou malé a málokdy poškodí kůži. Není třeba se zranění obávat. Vztekliny u plazů se bát nemusíme, neboť jako studenokrevní živočichové nejsou jejími přenašeči.

V případě kousnutí zmijí je ze všeho nejdůležitější zachovat klid. Uštknutého, zejména dítě, musíme co nejrychleji dopravit k lékaři, který podá sérum nebo alespoň hydrokortison. Důležité je, aby se zraněný po uštknutí co nejméně pohyboval, působení jedu se tak zpomalí.

4. Úkryty plazů

Úkryty zajišťují plazům ochranu před predátory a před extrémním kolísáním venkovní teploty a vlhkosti. Dospělé ještěrky si dokážou a jsou schopny si vyhrabat úkryt samy, často však využívají úkrytů nalezených - opuštěné nory savců, hromady kamení, pařezů, skládaných zídek apod. Mláďata si obvykle vlastní úkryt nebudují, využívají skulin pod kameny, hromady listí apod. Hadi a slepýši využívají úkryty pod kořeny stromů, kamenné zídky, snosy kamení, stromové dutiny apod.

5. Líhniště

Většina našich plazů snáší vajíčka, ze kterých se až po několika týdnech líhnou mláďata. Náš nejvzácnější plaz - želva bahenní - klade vajíčka do lehké písčité půdy. Ještěrky zahrabávají snůšky vajíček do půdy, do hloubky 4 - 8 cm, někdy i do nejrůznějších děr. Hadi kladou vajíčka vesměs do tlejících substrátů nebo kupek rostlinných zbytků. Užovky jako hnízdiště využívají i komposty, hnůj, kupky shnilého sena, hromady pilin apod.

6 Přirození nepřátelé plazů

V naší přírodě vesměs chybí druhy, kteří se specializují na plazy. Občas si plazy zpestří svůj jídelníček ježek, stávají se náhodnou potravou šelem, užovky obojkové bývají často kořistí čápů, některé poštolky se specializují na ještěrky apod. Nebezpečím pro plazy však mohou být uměle přemnožení živočichové nebo domácí zvířata. Nejvýznamnější je vliv bažantů, drůbeže a potkanů. V blízkosti lidských příbytků to může být i kočka domácí.

7. Plazi, kteří žijí na území České republiky

Na našem území žije celkem 10 druhů plazů:
1. ještěrka obecná
2. ještěrka živorodá
3. ještěrka zelená
4. slepýš křehký      
5. užovka obojková
6. užovka hladká
7. užovka podplamatá
8. užovka stromová
9. zmije obecná
10. želva bahenní

8. Které z těchto plazů můžete vidět v Mokrém?

Ještěrka obecná
V naší republice je tato ještěrka nejrozšířenější. Žije v nížinách, ale i v polohách až do výše 700 m. n. m. Bývá 12 yž 20 cm dlouhá. Nížinné lokality se většinou nacházejí ve vlhčích lužních lesích nebo na velkých loukách, v okolí větších řek. Obývá rašeliniště, smíšené i jehličnaté lesy, horské louky, paseky i vřesoviště. Nevyhýbá se mokrým místům. Zimuje v podzemních úkrytech - pod kameny, kořeny stromů, ale třeba i ve sklepích. Tento druh je ohrožen exhalacemi, postřiky proti přemnoženým lesním škůdcům a nížinné populace zanikají i v důsledku melioračních zásahů.

Ještěrka obecná je příklad živočicha s výraznou pohlavní dvojtvárností, zatímco samice jsou většinou jen šedohnědé popelky s několika bělavými skvrnami, jsou samci na bocích často krásně zelení a někdy na hřbetě nápadně rudohnědí.

Slepýš křehký
Žije v řídkých lesích, skrývá se pod kameny, hromadami listí, pod mechem apod. Jeho zimní úkryty jdou až do hloubky 80 - 100 cm. Na zahradě se často ukrývá v kompostu nebo v jeho těsném sousedství. Slepýši patří k našim nejohroženějším plazům. Vzhledem k jeho malé pohyblivosti jsou často vybíjeni.

Užovka obojková
Jejím domovem jsou typicky zarostlé křovinaté břehy v okolí vod (slepá říční ramena, rybníky, břehy větších toků apod.), močály, podmáčené louky a lesy lužního charakteru. Užovky se můžou přesunovat na vzdálenost několika set metrů až 3 km. V minulosti to u nás byl velmi hojný had, pokles jeho populace je v úbytku vhodných biotopů, úbytek potravy, kterou tvoří hlavně obojživelníci a úbytek míst vhodných ke kladení vajec.

Užovka obojková

Vedle hadů i obojživelníci ....

Při procházce těmito mokřinami můžete spíše slyšet než vidět skřehotající žáby - například skokana zeleného, ropuchu obecnou, a když budete mít štěstí, zahlédnete i mloka svrnitého.

Ropucha obecná (Bufo bufo)
K nejhojnějším obojživelníkům u nás patří ropucha obecná, která snad nechybí v žádném koutě naší republiky. Nejvíce se vyskytuje v zemědělských krajinách hustě bydlených a celkem se zdá, že přímo vyhledává lidská obydlí. Stává se takřka na léta příslušníkem určité domácnosti a můžeme ji bezpečně najít v určitou denní dobu na zahrádce, pod schody u domu či ve skulině ve zdi. Najdeme ji tak v nížině i na horách i ve výšce 1200 m nad mořem.
Brzy na jaře vyhledávají naše ropuchy vodu, kam nakladou provazce rosolovitých vajíček. Černí drobní pulci se líhnou podle teploty vody asi za deset dní a jsou zprvu sotva 2 mm dlouzí. Jejich proměna se dokončuje většinou až v červnu nebo i později.
Samice ropuchy obecné dosahuje délky až 12 cm. Rezavě hnědí samci jsou mnohem menší.
Protože se ropuchy živí hlavně různým hmyzem, jeho žravými larvami a slimáky, jsou v zemědělství a v zahradnictví velmi užitečné a zasluhují si ochranu.

Skokan zelený (Rana esculenta)
U všech teplejších vod, ať stojatých nebo tekoucích, vídáme na jaře a v létě skokany zelené. Při vyrušení upozorní na sebe hromadnými skoky do vody. Samce poznáme podle daleko slyšitelného skřehotání.
Skokan zelený je pravý obyvatel vody. V ní hledá za všech okolností útočiště a bezpečí a sám se od ní nikdy příliš nevzdaluje. Také potravu - drobný hmyz - loví jen při vodní hladině, někdy i pod ní. Ve vodě však někdy působí škodu tím, že chytá drobný kapří potěr, který dovede obratně lapat svým širokým jazykem.
Na podzim skokani zelení zalézají do bahna rybníků a kaluží a přespávají ve strnulém stavu dlouhou zimu - skoro půl roku stráví bez pohybu a bez potravy.
Skokani zelení mají mnoho nepřátel, od dravých ryb a čápů až po člověka.

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)
Po vydatných letních deštích můžeme potkat ve větších lesích, především v horských polohách, černožluté mloky skvrnité. Pohybují se velmi pomalu. Nejčastěji se objevují tam, kde jsou v lese čisté, pomalu tekoucí pramínky nebo mělké studánky. Tam totiž žijí larvy mloků.
Potravou mloka jsou hlavně žížaly, slimáci a různý měkký hmyz či jeho larvy.
Zimu tráví mloci v podzemních úkrytech, často i ve velkém počtu pohromadě.
Ve středověku platil mlok za tajemné a jedovaté zvíře a tvrdilo se o něm, že je zplozenec ohně a pekla. Věřilo se, že hodí-li se mlok do ohně, má moc oheň uhasit. K této pověře vedla naše předky pravděpodobně jen nápadná žlutá barva jeho skvrn, která odrazuje různé živočichy od útoku na pomalého, ale nápadného mloka. Není však vyloučeno, že poznali už i otravný účinek bělavého sekretu jeho kožních žláz, ale nedovedli tento jev vysvětlit. Je jisto, že se musíme mít na pozoru, abychom si při styku s mlokem nezanesli výpotek jeho kožních žláz do očí.